Leden 2010

It's all love.

21. ledna 2010 v 19:16 | Leia |  Moje kecy a úvahy
A teď jak začít...


Víte, v posledních pár dnech neuvěřitelně stoupla moje víra v lidi.

Měla jsem/(mám) ve zvyku procházet po Ostravě, sluchátka na uších, a jakmile mi někdo zavází, nebo se mi nelíbí co dělá, propíchnout ho mým pověstným vražedným pohledem, zamumlat "Chcípni!" popřípadě "Všechny vás zabiju." a žít v nenávisti k všem co neznám.

A pak přišlo několik věcí najendou, které mě donutily tenhle pohled změnit. Aspoń trochu.

První, nejdůležitější a nejtragičtější z nich bylo zemětřesení na Haiti.
Ano, všichni jsme o tom slyšeli, všichni toho máme plné zuby (i když to nechceme říct, protože to není vůbec hezké ke všem obětem) a teď o tom začnu ještě já. Ale já nechci mluvit přímo o zemětřesení, jako jeho následcích na lidech.

V podstatě okamžitě se totiž zapojila spousta humanitárních organizací, u kterých se zatím zdálo, že jediná jejich pomoc lidstvu je pozitivním sloganem, a začla sbírat peníze.
A je neuvěřitelné, kolik lidí opravdu přispěje. Kolik peněz dokážou nasbírat, když chtějí. Jak dokážou být najednou nesobečtí. Jak dokážou být takovými lidmi, které nemáte chuť zabít.

Co mě fascinovalo nejvíc, Linkin Park se svou organizací Music for Relief poskládali spolu s dalšími umělci album, které si můžete stáhnout a přispět na Haiti.

A na stránce, kde se toto děje je napsáno: "You will get the album first, but please
don't forget to donate after you download!" (Nejdříve se stáhne album, ale prosím nezapomeňte potom přispět!)

Ta neuvěřitelná víra v lidi, která z toho nápisu vyzařuje, mě naprosto dostala. Oni v ty lidi prostě věří. Oni věří, že nejsou všichni odporní sobci, (což já mám často ve zvyku si myslet) kteří dělají věci jen pro vlastní prospěch, kteří si stáhnout album, protože je zadarmo.

Druhá věc, která pomohla obnovit mou víru v lidi byla poněkud... osobnější?
Když jsem byla v létě na campu, skamarádily jsme se s Obamou s jednou z američanek co nás přijely na dva týdny učit, Cindy. A před vánocema nás napadlo, že jí pošlem překvapivý dárek. Byl tam plyšový medvídek, Kofola, kterou Cindy zkoušela v Česku a hrozně jí chutnala a moje (upřímně ne moc dobrá) kresba nás tří. (abyste si nemysleli, já do té kresby vložila všehcno, co jsem mohla, ale hrozně jsem se bála, že ji zničím, takže jsem ji nechala jenom ve formě "náčrtu", což můžete vidět nahoře. A což mě teď docela mrzí.)

No, došel tohle pondělí. Což trochu trvá.

Ale zároveň si nemohl vybrat lepší čas.
Cindy nám hned psala, že hrozně děkuje, a že jí dárek udělal fakt radost. Což mi samo o sobě zvedlo hrozně náladu. A další co napsala bylo, že Kofolu, (které bylo půl litru!) dala zkusit své spolupracivnici a taky své třídě, i když jí hrozně chutnala a určitě by si ráda nechala spoustu pro sebe. Což je tak nesobecký čin, až se nám z toho chce brečet, no ne?

Ale co mě oosobně potěšilo naprosto nejvíc. Napsala, že tu kresbu si zarámovala a postavila v práci na stůl, "aby si připomněla, jaké jsme úžasné kamarádky."

Páni.
Tohle bylo to nejnádhernější ocenění mého "umění", jaké jsem kdy dostala.
Kdyby se můj obraz prodal za milion, tak mě to nepotěší tak, jako jediná věta od nejhodnější holky, jakou jsem kdy poznala.

Víte, mám chuť věřit, že je svět lepší, jenom proto, že jsou v něm lidi jako Cindy.
A lidi, pro které štěstí nebo pomoc druhým znamená víc než peníze.

a je neuvěřitelně krásný v to projednou opravdu věřit.
Anime manga