Srpen 2009

I am a little bit insecure,

30. srpna 2009 v 14:13 | Leia |  Vlastní
a little unconfident...

A u toho se samozřejmě se zářivým úsměvem tlemím na celé kolo.

(Jenom typický projev dokonalého jedince tady dole.)

Tedy, on je dokonalý normálně, ne na mých kresbách. Ačkoliv na té druhé je si aspoň podobný. Což je těma očima, (které tam nejsou) protože on ten laskavý pohled prostě nejde zachytit.
No dobře, jde, ale prostě na to nejsem dost dobrá, fajn?

A vzhledem k tomu, že ho asi určitě nepoznáte,
Mike Shinoda, Linkin Park.


Breaking the Habit

9. srpna 2009 v 18:13 | Leia |  Vlastní
Když jsem dopsala ten poslední článek, najela jsem na DeviantArt, smazala 300 journalů, které se mi nahromadily ve složce, projela desítky krásných obrázků...
a rozhodla se že něco začnu dělat.

A dosud tomu sama nevěřím, ale začla.

Jestli ho poznáte, budu skákat radostí do stropu.

Jestli ne, je mi to jedno, protože já ho v něm vidím a to považuju za důležité.


Let's just try.

Zamyšlení

7. srpna 2009 v 12:08 | Leia |  Moje kecy a úvahy
Víte...

když se podíváte na filmy, seriály, komixy, povídky, (cokoliv) všechny vyprávějí příběh o někom výjimečném. Ačkoliv to většinou bývá někdo ze začátku naprosto normální, kterému se buď něco výjimečného stane, nebo toho sám dosáhne, nebo se toho prostě snaží dosáhnout. Samozřejmě, že všichni v průběhu získají nějaký cíl. (Teď mě jenom napadlo upozornit, že nemluvím o telenovelách, jenom aby bylo jasno.)

Víte...

Právě teď jsem prošla pár blogů s kresbami, které snad všechny bez vyjímky byly lepší než ty moje. Vždycky, když jsem na něco takového narazila v průběhu přibližně posledního roku, mysl si vybrala ze dvou stavů, do kterých se mohla uvrhnout - beznaděj alá proboha, té holce je čtrnáct, kreslí líp než já, je na umělecký škole, a má tam odkazy na dalších padesát lidí, kteří jsou stejně dobří či lepší než ona. Z čehož rovnicí vychází, že přibližně každý druhý člověk kreslí lépe než já. Na co se snažit, sbohem.
Tohle by pravděpodobně skončilo odhozením tužky nebo tabletu na další měsíc někam pryč.
Pak je druhý stav - proboha, té holce je čtrnáct a kreslí líp než já - a ne! Prostě budu lepší.
Tohle pak větišnou končí jednou kresbou kde zjistím, že opravdu lepší nejsem a odhozením tabletu či tužky na měsíc někam do zapomnění.

Páni, nejsem já namyšlený sobec, v představě, že i když nic nedělám, budu prostě pořád nejlepší (ačkoliv jsem nikdy nebyla)?

K tomu jsem došla tentokrát. Proto taky ten začátek a výjimečnosti.

Ukázala bych vám svůj typický prázdninový den - Když mám smůlu, vzbudím se v osm. Když ne, vzbudím se v deset, něco sním, sednu na chvíli k televizi, protože se mi nechce zapínat počítač, pak ten počítač stejně poraženě zapnu, projdu oblíbené stránky, vypnu internet, a buď sama sobě v duchu, nebo plakátu na stěně ohlásím, že je to zatracená nuda a že chcípnu.

A teď máme možnosti.
Co takhle někoho vytáhnout ven? - Hlodající hlásek v hlavě: A koho asi, když se v podstatě s nikým nebavíš?
Děkuju ti pěkně, svědomí.
Co se takhle s někým seznámit? - A jak? Nemáš šanci.
Mohla bych jít ven. - Sama? Neblázni. Co tam budeš dělat?
Pohled na tablet - nechce se mi.
Co takhle přeložit tu mangu, co máš načatou? - Pohled na tablet - nechce se mi.
Co takhle... - nechce se mi.
Svědomí: Chcípni.

Víte, já vím, že to svědomí má pravdu. Ono totiž v podstatě jediné co denně dělám je, že umírám. Umíráme pořád, každou vteřinou se blížíme k smrti, a mezitím do nás někdo hustí taková hesla jako "nepromarni svůj život," "žij naplno," "užívej života," a my si říkáme, že to přece děláme!

A ono ne.

Ono by se pro svět nezměnila nejmenší věc, kdybychom tu nebyli.

A víte,
to co mi došlo když jsem procházela dneska ty obrázky. Já bych mohla být dobrá. Nebudu se tím živit, že jo, ale mohla bych v tom kreslení být dobrá. Vím, jak držet v ruce tužku, což je dobrý začátek, a vím, že bych měla podporu okolí, kdybych něco dělala, což je víc, než bych si mohla přát.

Jenže... . nechce se mi.

Takže pomalu umírám, a pravděpodobně nechám své svědomí dál říkat:

Chcípni.
Anime manga