Červen 2009

Jak si Obama poručil počasí

6. června 2009 v 21:01 | Leia Obama Diablo, (cracklá a znarkotikovaná) |  Moje kecy a úvahy
Připomněla se mi taková milá příhoda, (no... popravdě řečeno se nemusela až tak připomínat, díky jistým následkům na ni myslím v podstatě pořád) o kterou jsem si říkala, že bych se mohla podělit.

To jsme tak byly minulý pátek s Obamou venku, truchlily nad osudem dnešní mládeže, která nemá peníze ani na zmrzlinu a zoufale uvažovaly, že potřebujeme sehnat brigádu. Seděly jsme na nepříliš taktickém místě u obchodního centra, kde si ještě Obama stěžovala, protože jsme zabraly místo na takovém vysokém patníku a hned za ním byla tráva. A Obama je alergická snad na všechno, co jsme za poslední čtvrt rok objevily, tudíž i na trávu. (Obamo, jaktože nemáš alergii na ho-hoho-holuby?)
No, a jelikož už i z tohoto popisu nejspíš poznáte, že to tam nebylo na hangoutování (nový výraz, pozn. autora hang out = anglicky něco jako flákat se po venku, akorát v češtině to zní blbě) nejlepší, tak jsme se rozhodly, že se aspoň přesunem někam jinam.
Jenže kam?
Peníze nemáme, tudíž čajka, kavárna - cokoliv, kde bychom si měly něco objednat, nepřípadá v úvahu.
Hm, to je blbý.
Tak naše oblíbené hang outy - dva z největších ostravských obchodních domů. Jenže komu se chce zase sedět na těch zatracených nepohodlných lavičkách a koukat na věci v obchodech, na které nemáme?
Tuto osudovou chvíli jsem vybrala, abych Obamu přesvědčila, že zajdem do nějákého parku, protože jsem za ten třičtvtirok co dojíždím do školy přes celou Ovu překvapivě zjistila, že těch parků tu je docela dost. A jakože zelených.
Po krátké výměně názorů ("Ty vole, říkám ti že mám alergii na trávu a ty chceš jít do parku?") vyhrála nuda a my se do jednoho z těch parků vážně vydaly. Já ho postřehla už dříve právě cestou do školy - což zároveň znamenalo že obě máme měsíčník na tu zónu, a nemusíme se stresovat že nemáme na jízdenky - takže destinace byla jasná.
Když jsme dorazily, bylo to docela fajn. Sedly jsme si na břeh Ostravice, ("Slez víc dolů, až tam jak není tráva!") a pro změnu se nudily tam. Po dlouhé době nudy jsme začaly našimi velice kvalitními foťáky na mobilu fotit řeku, pozorovaly jsme racky (Lassie se vrací), které jsme ještě ten den před tím ovšem asi o pět mostů dál krmily crackrama, protože začly být po tom, co jsme jich sežraly kilo hnusné, a vůbec se tam prostě tak velice bavily.
(Fotka velice kvalitním foťákem)

A pak to přišlo.
Na stranu od mostů černo. Totální černo. Takové to černo z kterého víte, že bude pršet. (Tak jsem si ho hezky vyfotila.) Tudíž říkám Obamovi, že bysme asi měly vypadnout než to přijde nad nás.
No jo, jenže tady se objevuje druhý osudový nápad znuděného boha.
"Zůstaň tu, počkáme, bude sranda!"
No, tak fajn, jasně. Nějaký oživení potřebujem.
Takže jsme tak seděly a sledovaly, jak se to přibližuje. Když si to tak vybavuju, je to asi jako by se blížil mozkomor. Najednou chladno, vymizí lidi, nejde slyšet jak na sebe předtím na bruslích pořvávali v parku, a ve vzduchu je taková ta zvláštní atmosféra.
Prostě jsme měly odhadnout, že by nebylo na škodu zmizet.
Jenže neodhadly.
(Po setmění. Ten most, byl prosím, asi třista metrů od nás. Tím směrem odkud to nepřišlo.)


Trvalo asi deset minut, než se to černo dostalo nad nás.
A pak přibližně dvě vteřiny, než do nás začaly bušit centimetrové kroupy.
A potom to byla asi další minuta, za kterou jsme byly totálně mokré.

To jsme už uvážili za dobrý nápad se zvednout a někam schovat.
No jo, jenže.
Kilometr na každou stranu kromě jedné park.
Na té jedné byla řeka.
Tomu říkám výběr.
V mikinách a skapucema na hlavě, které nám byly úplně na nic, jsme šly asi ten hezký kilometr, než jsme našly nějakou hospodu, kde jsme se venku schovaly pod stříšku.
A tam jsme stály.
Totálně promoklé.
Na kost.
Totálně zmrzlé.
Totálně dojebané.
Pět minut. Deset. Patnáct. Třicet?
Čekaly jsme, jestli to přejde.
No, kroupy přešly.
Zhodnotily jsme, že horší to nebude, takže jsme se vydaly dalším deštěm na zastávku, zatímco jsme nadávaly, kde je náš daddy se svým súl americkým fordem, když ho bůh potřebuje. pravděpodobně někde hezky v teplíčku a suchoučku.
Dalších patnáct minut promoklé na zastávce,
Dalších patnáct trolejbusem, kdy se na nás začalo to oblečení totálně lepit.
Dalších patnáct tramvají na nádr, který je blíž k autobusu, který veze Obamu domů, a kde je aspoň střecha.
Pak se naše velectěné cesty rozdělily, Obama půl hodiny domů do vesnice, já půl hodiny domů na druhou stranu Ostravy.
V.
Mokrém.
Oblečení.
Velice nepříjemná zkušenost.

Co bylo ovšem ještě nepříjemnější... jak tady celou dobu zdůrazňuju, byly sme fakt promoklé na kost.
Veškeré oblečení, i to úplně vespod, co jsem měla, se sušilo celou noc na topení.
Jenže.
Jsme měly obě batoh ze školy.
A v batohu byly věci.
A jedna z těch věcí byl komiks.
Komiks, který mi brácha předtím půjčil z knihovny.
Komix, který stojí 550Kč.
A který byl v současnou chvíli stejně mokrý jako my dvě.
Durch.
A stránky přilepené k sobě.
A začíná plesnivět.
...A do prdele.

Řešila jsem to poslendí týden, nakonec to dopadlo tak, že ten zmoklý právě leží přede mnou na stole. Poslední dva dny jsem strávila tím, že jsem ho sušila a pokoušela se odlepit stránky od sebe.
Jako, když si domyslíte pár bublin, tak se dá číst.
Skončila jsem tak, že všechny stránky jsou od sebe oddělené, vytrhala jsem z toho papíru, že by mi to stačilo na dvoustránkový úkol do matiky, ale nakonec se na to docela dá dívat.
Zatímco knihovna má zbrusu nové a dokonalé vydání, které jsem ve čtvrtek koupila v Librexu.
Za 550Kč.
Zmínila jsem se už předtím, že jsem byla na mizině?
No, a co teď, že?
V zoufalství jsem přesvědčila rodiče, tudíž tento otrhaný z pětiny nečitelný komix je mým dárkem na narozeniny. Na které už samozřejmě nic dalšího dostávat nebudu.
No, aspoň nikomu nic nedlužím.
Takže je vlastně všechno fajn.
Anime manga