Duben 2009

This world is... funny?!

27. dubna 2009 v 18:59 | Leia s ne zrovna moc velkou kamarádkou jménem Bolest hlavy. |  Moje kecy a úvahy
...
Víte, já bych tady vůbec asi neměla sedět. Aspoň kamarádka Bolest hlavy něco takového asi před hodinou prohlásila. A já ji v tu chvíli pro jistotu poslechla, občas mívá pravdu.
Tak jsem si řekla, že si lehnu na gauč a pustím si nějaký pěkný film.
Jenže jsem si sedla do křesla a zapla televizi.

A tam začínaly regionální zprávy.
Tak si říkám, že se podívám, jestli tam nebudou nějaké informace o peaceful pochodu The Rescue (nechce se mi to rozepisovat, jsem příšerně líná, kdyžtak si to vygooglete) který se měl v sobotu konat a na který jsme tak nějak možná chtěli jít.
Jenže nešli, protože jsme si předtím akčně naplánovali oslavu narozek kámošky u ní na chatě.

(Myslím, že se dostáváme k jádru toho, proč mě bolí ta hlava.)

No, ale k tomu jsem se (zatím) dostat nechtěla. Každopádně jsem se podívala na zprávy, kde samozřejmě nic nebylo (peaceful pochody a dvaceti lidech nikoho neberou), přesvědčila tělo aby se zvedlo a šlo nějít něco k snědku, a najednou dostala hroznou chuť tady něco napsat.
A úplně se mi vybavovaly části textu, které prostě napíšu.
Tak jsem dojedla, zapla počítač.
A zapomněla to.
Hm.
Stává se to nepříjemně často.

Mohla bych se s vámi podělit o pár zážitků z oslavy. Ale zrovna se mi vybavilo, co jsem to chtěla psát. Čímž se ovšem odstanu i kté oslavě. No nemám to já krásně naplánované?(Ha ha.)

Takže, prostě. (Nemám ráda začátky, fakt že ne.)
Na té oslavě nás bylo dvanáct.
Já, jedna spolužačka, pak druhá spolužačka - oslavenkyně, a zbytek - čtyři kluci a... ehm, (prostě si dopočítejte kolik zbývá holek) z Opavy.
No, a řekněme že s jedním tím opavákem a třema opavačkama byly furt nějaké problémy.
Respektive oni měli problémy hlavně mezi sebou.
On totiž Opavák vždycky jednu sebral, zmizeli, pak se vrátili, on sebral druhou, první začla brečet, že ji podvádí, pak přišla druhá, třetí ho šla seřvat, a taky se tam s ním někde sekla, tak je šla seřvat ta druhá, a nadávala té třetí do kdovíčeho nepěkného, ta se vrátila a rozbulela, zatímco se třetí začala chlamat, a čtvrtá zmizela.

Víte, já to tak docela taky nepochopila, to máte jenom lehké nastínění. Beztak to bylo jinak, já neměla moc tendence je sledovat. (Nevypadá to tak, huh?)

No, ale co mě pobavilo, a odkud čerpá i název článku, tak prostě jsme seděli ráno kolem stolu, přišel ten Opavák, a někdo se ho zeptal na jednu z těch holek.
A on prohlásil: "Ježiši, to je úplná ***, totálně ***, vole, na ni ***, si ji mažu z Facebooku, na icq dávám do ignore listu a jako mažu číslo, je to fakt ***." A odešel.
To je hrozně vtipné.
Já totiž kdysi někde četla článek, jak někdo kritizoval tady ten online život, že prostě největší tragédie pro náctiletou holku je, když si ji kluk smaže z Facebooku a myspace, tím to prostě veškerý vztah končí, nedej bože, aby si ji dal do ignore listu, protože tím končí i život, protože je to prostě na sebevraždu.
No, a já se tomu tenkrát hrozně smála a říkala si, že ti američani jsou teda fakt blbí.
A hele.
Oni ne američani.
Tak tohle bude asi ta krize.

No, přidala bych k tomu nějaké zamyšlení, ale jsem hrozně otupělá (z soboty na neděli hodina spánku, zjistila jsem že opravdu ne, nestačí), ale můžu se podělit a něco zábavného. Třeba o ufouna. To je docela hezká historka. Jsme tak seděli venku na lavičce, kdovíkolik hodin v noci, osvětleno bylo svíčkama, na stole stála vodárna. Já se tam v klidu opírám někomu o rameno a mrznu.
(Rozhovor na střídačku, začíná moje opěrátko a topení:)

"Hele, dívej, to vypadá jak ufon." *Ukazuje na střechu altánku, kde je stín vodárny.*
"Fakt! Hej, a tam mu něco trčí z hlavy. To mu odsává mozek!"
"A jó."
"Počkej, maj ufouni mozek?"
"Maj? No asi ne. Asi nemaj."
"Tak mu odsávaj střeva!"
"..."
"Ne, to by bylo blbý, střeva hlavou, že jo. Tak ne."

Vzpomínám si ještě na teorii, že mu odsává oči, ale tu jsme taky zavrhli. A pak tam měl i ruce. A jedna mu lezla z krku.
U té jsme se dohadovali, jestli to je ruka nebo ne.
No, prostě, a dneska jsem byla ve škole (překvápko, v pondělí), nějakou pátou hodinu jsme měli angličtinu, a před náma ji měla se stejnou učitelkou jiná skupina (kde jsou skoro všechny moje kámošky, protože se většina jmenuje na K, jenom já poslední v abecedě, že), a já jsem jakože fakt otupělá dneska, tak jsem si lehla na lavici, pak přišla učitelka, tak jsem zvedla hlavu, a ona na mě upře pohled:
"Cos to viděla včera za ufona?"

No neseklo by to s váma? :D
Takový šoky se vážně nedělají.
Mělo by se zakázat vyprávět třídním učitelkám jak byli vaši spolužáci připití a zkoumali stín na zdi s někým, kdo byl ještě připitější, a vymýšleli k tomu teorie, u kterých se ve svém stavu velice bavili.

I když nevím o jiných spolužácích nebo učitelkám, kteří by to vyprávěli.
Nevadí.
(Páni, já nemám žádný obrázek, který bych vám tu mohla strčit na rozloučenou. Měla bych s tím něco začít dělat.)

Huh, drawing? Yeah, I've heard of it.

21. dubna 2009 v 17:45 | Leia |  Vlastní
Říkala jsem si, že by nebylo na škodu ukázat se zase s nějakýma kresbama (i když to nikoho nezaímá.)
On ten základní problém se mnou je, že jsem si to říkala přibližně poslední měsíc.
A skutek utek.
Ale bacha na mě, teď jsem tady.
Posílila jsem se znovupřečtením poloviny Přítomnosti (moje stará povídka, pozn. autora), a zjistila, že to moje psaní nebylo ani před rokem nějak moc marné, i když jakože bylo mi patnáct, že jo, tak to na tom jde poznat. I když teď mám popravdě řečeno pocit, že jsem asi tak dvakrát nezodpovědnější a dvakrát blbější než před tím rokem. Což je docela smutné, když o tom takhle uvažuju. Ale i to se stává.

Vůbec bych nebrala ohled na nějaké pořadíé kreseb nebo tak, prostě drapnu co mi přijde pod ruku. Ono toho není nějak moc, za prvé jsem to občas strkala k ostatním článkům, za druhé jsem toho prostě moc nenakreslila.

Ale něco jo, takže...

Tenhle je kreslený zrovna dneska ve škole, ve výtvarce. Ona totiž poslední měsíc naše výtvarka vypadá tak, že nám jeden neschopný praktikant za druhým přednáší přesně to, co pouští na prezentaci na tabuli, to trvá asi tak hodinu a půl, a ve zbývající půlhodině kreslíme nějaké abstraktní napětí nebo procházku ruku v ruce loukou nebo prostě další takové krásné a lehce stvořitelné téma. ("Tys měla jít na uměleckou školu." Ne, neříkejte mi to, já to nesnáším, nejsem dost dobrá ani na tenhle gympl. V kreslení myslím.)

A dneska nám ještě neschopnější praktikantka než ti předchozí vyprávěla cosi o Baroku, což bereme už nějakou čtvrtou hodinu, a já už u těch fleků, které místo obrazů tam v dálce na tabuli vidím, měla až někam po krk, takže jsem si začala čmárat do sešitu.

"Hey. I'ma Bastian."
"Oh, OK. Is it a shortcut from S-..."
"Shuddup. I said Bastian. Live with it."

Vznikla moje nová autorská postava, lehce namyšlený puberťák Sebastian, který své jméno velice miluje.
Hrozně mě mrzí jak mi ujely ty oči, byl to takový fešák :D

No, pak další výtvor ze školy, tady jsem se docela nepěkně moc inspirovala Lauritt, protože jsem si prostě chtěla nakreslit něco kde by bylo hodně detailů (čti: fakt jsem se nudila) a nenapadlo mě nic jiného než takové ty nabubřelé šaty.
Nutno říct, že jsem to zkoušela poprvé v životě, a je to takové prostě anatomie nám nic neříká, ale líbí se mi to. (A měla jsem hrozně ráda tu prupisku. Dnes dopsala. Odpočívej v pokoji.)
Pak bychom tu měli konečně výtvor, na kterém postava nemá obrovskou hlavu, jak je mým zvykem (jo, JO!) ale je takový uhozená a křivá, doufám že to je tím, že jsem ji kreslila ve vlaku, protože bych aspoň měla výmluvu.

Ty nápisy tam jsou vždycky jenom pár slov asi ze tří pícniček Eminema, prostě co jsem slyšela to jsem napsala, kdysi jsem to často dělala, když jsem se chtěla zabavit, a v tom vlaku jsem se zabavit potřebovala opravdu hodně.
Pochybuju že to přečtete, to písmo je ještě tak čtyřikrát horší než to, na které spolužáci nadávají normálně.

Druhá strana padla za oběť... ehm, naší obscesi z Cracka. (lol hahaha, Obamo, T_T) Taky z vlaku.
No, pak by tu byl ještě obrázek, který je anatomicky totálně špatně, ale mi se prostě líbí. Je to uhozené. A šílené. (jsem ve škole chytla do ruky tužku.)
Lunatic...


A poslední, návštvě u kámošky. To prostě nepotřebuje komentář. Je to dokonalé.

To by bylo asi tak všechno. Zase se ozvu. Snad dřív než normálně a s méně depresivními články x)

"Power of God"? Don't be kiddin' me.

17. dubna 2009 v 21:27 | leia, concussed and talking english. |  Moje kecy a úvahy
I've just came home from a movie, a document called Invisible Children.
It was horrible.
Not that "horrible" you imagine when you know it's said about a movie, because it wasn't a movie, it was cruel life.
The document was about the war in Uganda, that lasts for more than 20 years. About children who get abducted and are forced to fight and kill, or they will be killed.

Sometimes, when I made kind of fun of it, i used to say that if there is a God, he has to be a sadist.
But damn, this is not fun. These are thousands of people dying and suffering.

You see, you have this one person. One day, he is depressed, he takes alcohol, drugs, he tries to commit a suicide. And now he is paralyzed, he can't move. Suddenly he doesn't want to die. So he prays to God. Save me. Prove yourself to me.
And yeah, he will survive.
That sure is nice.
Happy Ending - he starts to believe in God, the power of his.
But that's one person.

One person, who, no matter how bad his situation was, decided to die by himself.
I am not trying to make it sound easy. I am sure it wasn't easy for him. It can never be, but...
There are thousands of people dying. Innocent people. Innocent children. And what about God? What is he doing? Looking after suiciders who suddenly change their mind?
Those people, people in Uganda, or wherever the war is, pray every day. They pray just for surviving. They pray for peace. For letting them live their own life.
They didn't want a war. They didn't want to fight. They just happened to be born in a bad place. In a bad world.

I know I shouldn't blame a God for this. And I am not. This is just people's fault. But still, what I couldn't understand, watching that movie...

How can those people believe in God? How can they think he will save them? You see your child die one day. Nobody helped him. No God. Your child was suffering and he died. And you pray to God, to save another one of you kids?

I don't know... And that is just it.

Nobody knows.


Jak se Leia vydala nakupovat

15. dubna 2009 v 18:15 | Leia Obama, totálně cracklá z Cracka |  Moje kecy a úvahy
Víte, právě jsem zjistila úžasnou novinku.
Já opravdu nesnáším nakupování.
Opravdu nesnáším zdlouhavé nakupování, a obzvláště nesnáším nakupování oblečení. A ještě když jsem sama.

Jestli k něčemu chovám skutečnou nenávist tak k tomuto.

Jsem se dneska totiž vydala do Shopping parku (pro neostraváky - zatraceně velké nákupní centrum s dvěstě obchody ve kterém sakra v podstatě nic není. Co v podstatě. Není.) s naprosto nenáročným úkolem koupit si pár triček. Tedy nenáročný se zdál.
Ono mě stálo docela velkou námahu se vůbec přesvědčit, abych vypadla z domu, což se později ukázalo nejjednodušší úkol celého dne. Shopping park mám celkem blízko, ta jsem dojela, vpadla dovnitř nadávajíc na páry všude kolem (se mi vždycky vybaví hláška z Longest Journey: "Lidi by tohle neměli dělat na veřejnosti. Aspoň dokud si nenajdu kluka.") a zapadla do prvního obchodu s oblečením na ráně.
New Yorker.
Bože můj, to byl teda začátek.
Pro jistotu jsem si celou dobu nesundala sluchátka z uší, poněvadž s hudbou v New Yorkeru už své jisté zkušenosti mám a nerada bych je opakovala, takže jsem mezi hromadou těch věšáků procházel s myšlenkou, že se tam teda zatraceně nehodím, a poté, co jsem po patnácti minutách objevila jediné obstojné tričko jsem zhodnotila, že to "just isn't like me" (jo, hodně často si pro sebe povídám v angličtině) a New Yorker jsem opustila.
Tak další.
Nebo taky ne.
Prošla jsem kolem poloviny obchodů co na mě byly prostě moc drahý, (upřímně by podle pohledu byly moc drahý pro kohokoliv jehož příjem nečiní sto tisíc měsíčně), a kolem zbytku, v jejichž sortimentu se nevyskytovalo žádné (nebo žádné nositelné) oblečení a pomalu skončila na druhé straně Shoppinu. ("Kde sakra mají těch jejich dvěstě nových obchodů, co?") Tam jsem zapadla do C&A, kde jsem z "Tohle se ke mně fakt nehodí" přešla k "Tohleto jako někdo fakt nosí?"
Vystřelila jsem z C&A a zamířila k H&M (Páni, ty jejich názvy jsou tak kreativní, to ta Amerika), kde jsem zhodnotila situaci "Proč sakra chcou za kus hadru tolik peněz?!" a vydala se na druhou stranu areálu přesvědčena, že jsem musela minout začátku k těm dalším novým obchodům.
Zatáčku jsem nenašla, ale zapadla jsem do Hypernovy, kde byly pro jistotu všechny regály s oblečením totálně vybílené, popřípadě tam byl zákaz vstupu.
No tak to ale nepotěší.
Zamířila jsem tedy zpátky odkud jsem vyšla pořád s nadějí, že najdu nějakou odbočku kterou jsem přehlídla, a tam objevím úžansý obchod, kde bude něco, co bych si sakra mohla konečně koupit.
Nenašla. Zapadla jsem do spousty dalších obchodů, stejně rychle jsem z nich zase vypadla, zanadávala, že nedělají zářivé barvy na vlasy, a pak s poraženeckým pocitem opustila Shoppin s tím, že půjdu do toho malýho obchodu vedle Kauflandu.
Světe div se, mimo shopping park najednou měli vcelku normální oblečení. Vcelku nositelné.
Takže jsem popadla první co mi padlo pod ruku a letěla domů.
Nikdy víc.
Prostě ne.

(Si asi to oblečení začnu kreslit. A šít. Krize, fakt.)

Speciálně pro Obamu (a pro Cracka): lol hahaha!!!!

Ameeerica, Ameeeerica...

7. dubna 2009 v 20:54 | Leia, 1. půlka Obamy, a kdovíco ještě |  Moje kecy a úvahy
(To je začátek písničky. Problém je, že ty dvě slova, tedy, prakticky spíš jedno, je jediné, co si pamatuju. Ani nevím z čeho to je. Nepotěší.)

Jen aby tady pořád nebyly depresivní články. Víte, ono to musí vypadat, že jsem poslední dva týdny furt deprimovaná, ale ono právě ne, já mívám většinou dobrou náladu, jenom to občas padne prostě. (Puberta. Co byste chtěli.)

A teď to taky jisté osobě, nová přezdívka EAN, zakazuju číst, protože nevím, co bych mu potom ty čtyři dny vyprávěla. Fič, fič, já ti to všechno řeknu. Určitě máš co jinýho dělat, to ty máš vždycky.

No, to nic. Abyste pochopili nadpis... zmiňovala jsem, že nám do školy přijedou Američani. Přijeli. Většinou to probíhá tak, že nám chodí do hodin angliny, hrajou s náma hry a snaží se nás rozpovídat. A já si dneska konečně pokecala, sice bylo docela nepříjemné když jsem jako jediná z pěti lidí se zapojovala do hovoru, a jeden vyhulenec ze třídy na mě hodí takový pohled jakože prostě ani nevíte, jak si to vyložit, druhý se tam začne chlamat, já se ještě zaseknu, zatímco se zoufale snažím udržet jakýs takýs hovor, a prostě od těch pitomců ze třídy se žádná pomoc čekat nedá. (Dumb as fuck, že jo, Obamo?)

No ale prostě jsem si docela hezky pokecala s tou slečnou, což bylo fajn, protože včera to bylo docela o ničem. Sice jsem tam u hip hopu - jakože tance, co tam učí, objevila jednoho úžasného amíka, (*počátek záchvatu fangirlismu*) a ten kluk je prostě úplně úchvatný, nejenom že teda tančil z nich nejlíp (a i to je úplně boží jak se točí na hlavě a tak, já z toho nemůžu), ale ještě má úplně skoro dokonalé tetování, které se mu táhne odspodu břicha přes hruď až na rameno a na paži, což je úplně úžasné prostě, a ještě jak tam tančil, a je to američan prostě, a ta šiltovka *omdlela (prostě)* Pak mě sice naštval, ale tak to se stává, že. Mě teda až nepříjemně často, ale nevadí, nevadí.

Dneska mě taky spolužačka (Obamooo) dotáhla, že jakože půjdem všechny hrát americký fotbal, ona tím včera strávila nějaké dvě hodiny tak jsem si říkala jaká to nebude pecka, akorát jediné čeho jsme docílili bylo, že jsme to chudákovi Nathanovi, který vedl náš red team (Good job, red team!) pořád mrvili, a ono prostě vždycky byl hook-up, jakože kolečko, jsme se chytli kolem ramen, Nathan vymyslel úplně pecka strategii, a one, two, three RED TEAM! A my mu to v dalších dvou minutách zase podělali. A pak zase hook-up. A další skvělá strategie. A on zase "Good job!" A my to zkonili popadesáté. No prostě si musel myslet že jsme totálně lamy. A venku ještě totálně vedro, já odhlášený oběd, takže jsem za celý den jedla rohlík a bebečka, což je teda dost nedostatečná strava, žízeň jak na sahaře, a úplně děsivý to ke konci bylo, ale hezká vzpomínka. Chápeme :D

A teď si uvědomuju, že zítra odjíždí, pak jsou prázdniny, a pak nastane normální učení. To je neskutečná představa, Ona je děsivá představa vydržet i dvě hodiny v kuse soustředěná. Dneska podle toho třeba vypadá zápis do ZSV, protože jsme to měli po špánině, což byla první normální hodina, a v druhé už krize, takže (cituji):
(Ne)zájem
Soustavné uvědomělé a dlouhodobě zaměřené aktivity (na Obamu) jedince na (Obamu!) vybranou oblast poznání=činorodá seberealizace.

No to zase nic, jenom ukázka. Já jsem totiž Obama, a Obama je Bůh, a Matrix, a existuje a zároveň neexistuje, a dneska jsem se dokonce dozvěděla, že je to Edward a Jacob. Zajímavé zjištění ve škole. Všechna.

No, už zase melu kraviny, (na což jsem dneska totální expert, jsem do kámoše na icq valila tyhlety kecy asi hodinu v kuse, a on se ani nenamáhal odpovídat, občas smajlík, no prostě zajímavá diskuze. Taky ze mě musel mít dost. Prý že jsem jak zaseklý kulomet. Na což jsem argumentovala, že zaseklý teda asi těžko.)

Ano, já už radši končím, jo, jo. Jinak jsem se ale ještě chtěla zeptat na design, jestli ho vidíte tak jakože v pořádku, jestli to jde přečíst a tak. Mohlo by.
(Zase iscribble.)

Ano.

2. dubna 2009 v 18:30 | Leia Obama Diablo
Nemám ráda...

Ne, dobře, to byl špatný vtip. Ne, že bych měla nějak úžasnou náladu, ale pokusím se to aspoň neshrnovat do nicneříkajících vět.
Je u vás dneska taky tak krásně? Úžasné sluníčko svítí, ptáčci zpívají, (ne že by mi něco bylo po ptáčkách teda), kytičky kvetou (no, to mě taky zrovna nebere) a všichni si užívají venku, jezdí s kamarády na bruslích, na skatebordu, na kole, procházejí se ruku v ruce s kdovíkým se jim zamane, pozorují oslepující sluníčko a otravně pískající ptáčky...

...a já typicky sedím doma.
A rodiče do mě hustí, že mám jít ven.

Zatraceně, myslíte si, že mě baví, sedět doma, zatímco se všichni venku baví?! Nesnáším kecy typu "Tak se běž sama projít!" "Práší se ti tady na skateboard, proč si nejdeš zajezdit?" "Můžeš vzít foťák, zajít k Odře, a něco si vyfotit!"

Nemůžete pochopit, že mě to samotnou prostě nebaví? Nemám nejmenší zájem zase se potulovat sama po venku a pozorovat všechny ty šťastné tvářičky těch, kteří někoho drží za ruce, kteří se s někým smějou, kteří si s někým povídaj, kteří prostě dělají něco s někým. Zatímco já se budu se svou drahocennou hudbou vyhýbat šťastným párům a akorát depresit, že nejsem taky venku s někým, s kým bych se mohla vesele smát? (Ne, není to narážka na nikoho konkrétního.)
No to teda pěkně děkuju.

(Asi jste si všimli, že na mě to jaro nemá zrovna nejpozitivnější vliv.)

Víte, ono je totiž mohem jednodušší sedět doma za počítačem když je venku hnusně. Když si můžete říct "Kdo by do toho lejáku chodil." Nebo "Do tý zatracený kosy už nevystrčím ani nos." Jenže něco takovýho si ve dvaceti stupních se svíticím sluníčkem a obláčkem bez mráčku do hlavy prostě nevtlučete. A výmluva "Stejně se musím učit tu debilní fyziku a češtinu" není dost dobrá ani pro vlastní svědomí. Co pro svědomí, sotva by tomu věřil plakát na zdi. A i když se opravdu musíte učit fyziku a češtinu, tak stejně víte, že to ve vaší depresi z krásného počasí dopadne tak, že budete sedět za počítačem, na zabití času pustíte nějakou debilní hru, pak po půl roce někomu napíšete na icq, dotyčný vám řekne, že je to dneska "blbej den", čímž vám nijak náladu nezlepší, takže projdete všechny stránky o kterých si myslíte, že by vám s tou náladou třeba pomohly.
A ono nic.
Takže vytáhnete češtinu, "Vždyť jsem říkala, že se budu učit," položíte ji před sebe, přečtete
první dva řádky zápisu....
... a jdete si postěžovat na blog.

Jo, je to vážně deprimující.


(Jeden výtvor jednoho dne ve škole.)
Anime manga