Únor 2009

Tak by možná...

28. února 2009 v 20:57 | Leia, (proč se mi na to sakra nic nerýmuje?) |  Vlastní
... nebylo na škodu se zase jednou ozvat, co?
Teď už ale mám pořádnou výmluvu! Měla jsem zaracha! Tak! To koukáte, jak dobrou výmluvu mám, co?
(Ehm, moc si mě nevšímejte, celý odpoledne jsem kreslila jeden obrázek a u toho furt dokola jednu písničku... girl, don't you trust me?)

Ano, ale díky mým úžasným přesvědčovacím schopnostem (no tak fajn, moc jsem toho pro to neudělala) mám zrušeného zaracha! Na doživotí! (No, to se neřeklo, ale mám větší radost, když si to opakuju takhle, že ano.)

Víte, po tom, co jsem už od šesté třídy tvrdila, že já a matika si fakt nerozumíme, a nosila domů jedničky a dvojky, došlo na moje slova, a pro změnu nosím čtyřky a pětky. Aby si třeba babička na konci roku nestěžovala, že učitelé neumí psát nic jiného než výborně. I když už jim asi došlo, že ze mně nebudou mít bráchu, který měl ve čtvrťáku samé jedničky. Kdepak, já jsem inteligentnější. Nechám si to všechno v sobě, a vyrukuju s vědomostma, o kterých nikdo nebude tušit že je mám, až to budou nejmíň čekat! (Tolik tedy k mému plánu na ovládnutí světa.)

(Should I dye my hair pink and care what you all think?!) To mi připomíná, jak se ve třídě vedou debaty o tom, jakou barvu si mám dát na hlavu příště. Růžová se tam objevila hned několikrát, a já ji pořád rezolutně odmítám.

No jo, tak fajn, už tu nastrkám obrázky, když už je to v téhle kategorii, (a když jsem to kvůli tomu začla vůbec psát.)

Takže první, mé veledílo, na kterém jsem asi s pěti miliony vyrušeními pracovala celé odpoledne, jsem na devArtu nazvala Not letting you go, což úplně nesedí k srdceryvnému příběhu, podle kterého jsem to kreslila, ale who cares. (jebe mi z té angličtiny, jebe... é bé, mi z toho jébé, í bí, mně se to líbí...)
Fajn, fajn.


Pak další obrázek, na který jsem relativně pyšná, ona anatomie je mimo, ale mně se neuvěřitelně líbí ten její obličej.
Smexy girl...

Pak jeden výtvor ze školy, jsem se v náhlém popudu, který ovšem částečně pořád trvá, rozhodla začít kreslit nějakou perspektivu, protože mi došlo, že všechny moje obrázky jsou poněkud placaté. A jak to zkusit jinak, než podle něčeho. A co bylo jediné v mobilu?
Eminem alá Psychouš bez očí.

Pak vám odhalím děsuplnou část mého dětství: Kdysi jsme, s bratránkem a sestřenkou, měli nakreslené figurky Harryho Pottera. Jenže nás to přestalo bavit, tak jsme Pottera zabili a vytvořili...
...Voldemortovu rodinu.
Jména, které si pamatuju, můžete vidět napsané. Ty děti dole byla čtyřčata, ale jména těch si fakt za boha nevybavím. A dva z nich, co se tam tak hezky tlemí (a vypadají každopádně nejlíp z celýho obrázku) jsou, prosím, kluci, ano? Moje oblíbené postavy, jinak. Teď už jsou ovšem všichni v papírovém nebi. (Upálili jsme je na hranici, muhahaha, do jednoho.)


Ty další už jsou jenom náčrty většinou,
kluk s katanou (na tom jsem si uvědomila, jak jsou ty postavy příšerně ploché):

Agito, první snaha o perspektivu (jak jsem to měla tužkou, ta noha vypadala fakt dobře, jakože fakt dobře! A pak jsem to překreslila... hmm.)

A poslední náčrt, "You're not going?" Taky snaha o perspektivu, ruka divná, ale co.
Na papíře jsou všechny plochy vybarvené, ovšem můj milovaný skener... no nic.

A poslední, a nejlepší, samozřejmě. Ganxta s velkým G!

Tak, ano, to by bylo konečně vše.
Zatím.


Ron vede & Pac rulez

16. února 2009 v 11:42 | Leia |  Moje kecy a úvahy
Jsme se včera s bráchou dívali na Harryho Pottera 3, (jsme, respektive on se před pár dny rozhodl, že zkouknem všechny HP filmy co máme k dispozici), a Leia objevila Ameriku, když napotřetí zaregistrovala nejlepší hlášku filmu. A samozřejmě ji musí popsat.

No, prostě u konce filmu, Harry s Hermionou a Ronem jsou na ošetřovně, Ron leží, má zlomenou nohu, a přijde tam Brumbál, a baví se tam s nima o vině/nevině Siriuse, prostě známe. A Ron se ozve:
"To nebyl Sirius, všechno to udělala Prašivka!"
Brumby: "Prašivka?"
Ron: "To je moje krysa. Tedy vlastně není krysa, je to Pettigrew - byl u nás v rodině dvanáct let, vlastně není moje, ale patřila mému bratrovi, ale on pak dostal sovu..."
:D:D

Eh, asi nechápete, nevadí prostě. Já se u toho složila, nejlepší hláška filmu xD "Ale on pak dostal sovu..."
No nic.

Taky jsem objevila interview s Tupacem, ze kterého vlastně čerpá polovina toho

filmu Ressurection, jak tam vypráví o chudobě, a společnosti, všem prostě, a jemu je na tom rozhovoru sedmnáct. Jakože vám to asi nepřijde, ale prostě ten kluk ml v té době názory, s kterými by mohl hrdě vystupovat ve třiceti, a z vlastní hlavy, ne, že by mu je tam někdo prostě nabusšil, a on je bezhlavě opakoval.
Taky tam říká něco v tom smyslu, že on, když měl špatné dětství, vyrůstal na ulici, prodával drogy - fajn, ale je na život mnohem lépe připravený než dítě, které vyrůstá v Disneylandu. A to vám prostě dojde, on se v sedmnácti staral o společnost, pomáhal, přežil v ghettu mezi tlupou černochů, neměl co jíst - a já sakra nevím co dělat, když mám jít vyřídit nějaký papír na poštu? Už asi dva měsíce mi leží doma rozmlácené sluchátka, protože první měsíc jsem nebyla schopná napsat reklamaci, další měsíc jsem nevěděla, jak je zabalit. Tak jsem je radši nechala tak a koupila si nové. měly být provizorní, než se mi vrátí ty, co vyreklamuju, což jsem samozřejmě ještě neuskutenčila.
Smutné. Uvědomovat si vlastní neschopnost a dětinskost.

There I go.

8. února 2009 v 9:08 | Leia, kdo asi, |  Vlastní
(-> Got totally ignored. Nevermind.)
Takže, pokusím se už moc nevykecávat a dát tady ty obrázky teda. Asi to bude docela pochybné pořadí, alá 'první co mi ve složce přišlo pod kurzor', tak si ho moc nevšímejte.

První místo získává...
Nicholas D. Wolfwood!
Úžasná postava z Trigunu, já si ho hrozně oblíbila. Akčně jsem vytvořila wallpaper, ale já si s pozadím a úpravama vůbec nerozumím, takže je takový pochybný a ten lineart vypadá snad i líp.






A na druhém místě se umístil...
druhý a jediný další výtvor tabletem, takový velice divný obrázek s ještě divnějším pozadím. Ono se mi tohle totiž zdálo, akorát to bylo jakože v jeskyni, to kolem jejich nohou, to je voda, jakože može, jestli znáte Final Fantasy X tak tam jedna ta scéna prostě je taky v takové jeskyni, jenom tamější grafici jsou poněkud zkušenější a výrazně lepší než já.
Ten kluk i ta holka vypadali v tom snu taky úplně jinak, i když mám pocit, že ty květovaný kraťasy tam teda figurovaly.
Jsem si nakonec říkala, že to pozadí není tak zlý, jenom kdyby bylo k úplně jinému obrázku, hm.


No, jako třetí měl štěstí...
Christian. Pokus o semi-realismus tužkou, jakože peckam ty křivé oči jsou prostě nejlepší.
Dokonce jsem to i vystínovala, eh.


Ono se to na tom vystínovaném tak jakože ztrácí, ale Christian je blonďák, jenom tak pro informaci.
Mi ten obrázek ležel na stole, přišla mamka "Ten kluk vypadá jako Danek."
"Jako kdo?"
"Pamatuješ si Danka?"
"Koho?"
"To je tvůj nevlastní bratranec, kdysi tady byl u babičky."
Jo aha, akorát to mu bylo asi deset, a teď je mu třicet. Hmm, takže si ho asi nepamatuju, že. No nic.

Čtvrtou a bramborovou medaili si vylosoval..
obrázek, který ode mě uvitíte asi poprvé a naposled. Jsem v takovém zápalu špatné nálady chytla tužku, a chtěla nakresli holku, jak schází dolů po schodech, jenže jsem se pak rozhodla, že nebudu dělat linky, jenom stíny. Takže to dopadlo tak lehce depresivně a tak nějak divně, ale má to takovou docela hezkou atmosféru. Možná.


No, a teď už mi tady zbylo jenom pár čmáranic ze školy, ta první je nejstarší, jako já vím, že ta holka napravo je taková podivná, ale to je tím, že původně byla kluk. A ono se to prupiskou docela blbě překresluje, no.

Další obrázek vznikl v záchvatu "já prostě nakreslím nějakou akční pózu!" To měla být ta, jak se objímají. A kluk není pedofil, to je jeho sestra. Jinak se mi na tom celém nejvíc líbí úšklebek toho uříznutého na boku.



Ano, předposlední, ale posledně vytvořený výtvor. A s ním rada do života: nesnažte se ve škole kreslit dojemné scény.
On tam původně byl jenom ten kluk, jak drží tu umírající holku. Pak na něho začala být trochu velká, pak začli tvrdit, že spí. Tak jsem jí vrazila do břicha katanu. A oni prohlásili, že to vypadá jak kapátko z kapek do nosu. A začli se zajímat, proč má ten kluk takovou propnutou ruku. A jsem do něho pro jistotu zabořila druhé kap - pardon, druhou katanu, a zdůvodnila to, že je ve smrtelné křeči.
A vzhledem k tomu, že vypadalo tak nějak pochybně, že ta katana jenom lítá ve vzduchu, jsem tam přidala ještě toho vraha.
Kapišto?


Ano, a konečně poslední. Jsem měla toho kluka rozkresleného asi dva týdny, tak jsem se rozhodla, že ho dokreslím, jenže jsem mu tam předtím tak chytře propla ruku dopředu a teď nevěděla, co s ní. A holky, že mu ji má ukousnout krokodýl.
No tak fajn.


Jo, tak to by bylo konečně všechno.
Mějte se.


Hlásím se, hlásím.

8. února 2009 v 8:29 | Leia |  Moje kecy a úvahy


No, možná jste si všimli, že poslední dobou tak lehce zaostávám.

Ona totiž jedná hezká milá paní učitelka zadala hezkou milou písemku, o které líná Leia naprosto přesvědčeně prohlašovala, že ji v den vysvědčení prostě psát nebudem, že ta učitelka není taková mrcha, ne.
No, učitelka se jako mrcha ukázala, a Leia dostala z písemky hezkou špičatou čtyři (natvrdo přečmáranou přes původní kulatou pět), což rodiče neschválili a Leia dostala od pondělí do pátku zaracha.

To byl celý příběh v kostce.

Víte, já když dostanu zaracha, tak to na mě vůbec nemá ten účinek, že bych se šla učit, nebo dělala něco užitečného. Naopak, vždycky sebou plácnu k televizi, kterou normálně v podstatě nezapínám (teda až na Útěk z vězení, já se na to jeho tetování prostě dívat musím, a když už se dívám na tetování, tak mě nějak tak chytl i ten příběh, že, i když čtvrtou řadu teda fakt neplánuju shlédnout), no, a prostě když tam nic není, tak přepínám z jednoho MTV na druhé, a na goTV a kdovíco hudebního tam máme, a zoufale se snažím najít něco poslouchatelného. (Jednou jsem narazila na hitparádu Bad Guys, a hele, třičtvrtina těch, co poslouchám. To byl dobrý úlovek.) A pak přepnu na kriminálku. A Útěk z vězení. A na House. A kriminálku. A Útěk z vězení. A na kriminálku. Prostě velice kreativní odpoledne.

Mimoto se mi ovšem minulý týden skoro úspěšně (tak nějak bez titulků, no) podařilo vypálit dokument Tupac: Resurrection. Já vím, že na vás nějakým poskakujícím gangsterem zrovna nezapůsobím, ale nehledě na to, že mně se ta jeho hudba líbí, to byl neuvěřitelně inteligentní člověk. Jsme teď četli ve škole nějakou báseň od ... (měla jsem na mysli Petrarca ale teď mám pocit že to byl úplně někdo jiný.)No, bylo to prostě o tom, že když je člověk chudý, tak dělá věci, co by normálně neudělal, a kdyby dostal šanci se polepšit, tak že to udělá. A ono přesně tohle hlásil Tupac, ještě se svou teorií, že když ukáže lidem, co se na těch ulicích opravdu děje, tak že to ti lidi zarazí.
Jenže lidi ho za to začali žalovat.
Hm, milé.
No a celkově prostě, ten dokument je úžasně udělaný, oni ho teda vytvořili až potom, co Tupaca zastřelili, ale celé je to sestříhané z rozhovorů s ním, jakoby mluvil on přímo k tomu, k čemu mluvit má, ale prostě to jsou jenom vytažené rozhovory, což dosvědčuje, že mu to nikdo nepřipsal posmrtně do huby, aby z něho udělal mučitele, ale prostě... no nic, proč vám to tu vůbec vykládám. Je to prostě nejlepší dokument, co jsem kdy viděla, a jestli vás to zajímá, tak se na to podívejte, a tečka.

No, jak jsem psala, že nemám náladfu nic dělat, když mám zaracha, tak to zahrnuje i kreslení, takže mám nějaké výtvory akorát ze školy a co jsem kreslila předtím ještě, které tu sice dám, ale... eh, co ale? Nějak nemůžu udržet nit.

Teď uvažuju, jestli dát ty obrázky do tohohle článku a udělat z toho jeden dlouhý, na který se bude blbě reagovat, nebo do dalšího, přiičemž se na jeden z nich lidi totálně vybodnou.

Teď mě ovšem napadá třetí možnost, a to sice zveřejnit ten druhý později. Hahá, jsem já to ale koumal. Stejně se mi teď nechce hrát s odkazama.

Tož se zatím mějte, já se ještě ozvu.
Anime manga