It's all love.

21. ledna 2010 v 19:16 | Leia |  Moje kecy a úvahy
A teď jak začít...


Víte, v posledních pár dnech neuvěřitelně stoupla moje víra v lidi.

Měla jsem/(mám) ve zvyku procházet po Ostravě, sluchátka na uších, a jakmile mi někdo zavází, nebo se mi nelíbí co dělá, propíchnout ho mým pověstným vražedným pohledem, zamumlat "Chcípni!" popřípadě "Všechny vás zabiju." a žít v nenávisti k všem co neznám.

A pak přišlo několik věcí najendou, které mě donutily tenhle pohled změnit. Aspoń trochu.

První, nejdůležitější a nejtragičtější z nich bylo zemětřesení na Haiti.
Ano, všichni jsme o tom slyšeli, všichni toho máme plné zuby (i když to nechceme říct, protože to není vůbec hezké ke všem obětem) a teď o tom začnu ještě já. Ale já nechci mluvit přímo o zemětřesení, jako jeho následcích na lidech.

V podstatě okamžitě se totiž zapojila spousta humanitárních organizací, u kterých se zatím zdálo, že jediná jejich pomoc lidstvu je pozitivním sloganem, a začla sbírat peníze.
A je neuvěřitelné, kolik lidí opravdu přispěje. Kolik peněz dokážou nasbírat, když chtějí. Jak dokážou být najednou nesobečtí. Jak dokážou být takovými lidmi, které nemáte chuť zabít.

Co mě fascinovalo nejvíc, Linkin Park se svou organizací Music for Relief poskládali spolu s dalšími umělci album, které si můžete stáhnout a přispět na Haiti.

A na stránce, kde se toto děje je napsáno: "You will get the album first, but please
don't forget to donate after you download!" (Nejdříve se stáhne album, ale prosím nezapomeňte potom přispět!)

Ta neuvěřitelná víra v lidi, která z toho nápisu vyzařuje, mě naprosto dostala. Oni v ty lidi prostě věří. Oni věří, že nejsou všichni odporní sobci, (což já mám často ve zvyku si myslet) kteří dělají věci jen pro vlastní prospěch, kteří si stáhnout album, protože je zadarmo.

Druhá věc, která pomohla obnovit mou víru v lidi byla poněkud... osobnější?
Když jsem byla v létě na campu, skamarádily jsme se s Obamou s jednou z američanek co nás přijely na dva týdny učit, Cindy. A před vánocema nás napadlo, že jí pošlem překvapivý dárek. Byl tam plyšový medvídek, Kofola, kterou Cindy zkoušela v Česku a hrozně jí chutnala a moje (upřímně ne moc dobrá) kresba nás tří. (abyste si nemysleli, já do té kresby vložila všehcno, co jsem mohla, ale hrozně jsem se bála, že ji zničím, takže jsem ji nechala jenom ve formě "náčrtu", což můžete vidět nahoře. A což mě teď docela mrzí.)

No, došel tohle pondělí. Což trochu trvá.

Ale zároveň si nemohl vybrat lepší čas.
Cindy nám hned psala, že hrozně děkuje, a že jí dárek udělal fakt radost. Což mi samo o sobě zvedlo hrozně náladu. A další co napsala bylo, že Kofolu, (které bylo půl litru!) dala zkusit své spolupracivnici a taky své třídě, i když jí hrozně chutnala a určitě by si ráda nechala spoustu pro sebe. Což je tak nesobecký čin, až se nám z toho chce brečet, no ne?

Ale co mě oosobně potěšilo naprosto nejvíc. Napsala, že tu kresbu si zarámovala a postavila v práci na stůl, "aby si připomněla, jaké jsme úžasné kamarádky."

Páni.
Tohle bylo to nejnádhernější ocenění mého "umění", jaké jsem kdy dostala.
Kdyby se můj obraz prodal za milion, tak mě to nepotěší tak, jako jediná věta od nejhodnější holky, jakou jsem kdy poznala.

Víte, mám chuť věřit, že je svět lepší, jenom proto, že jsou v něm lidi jako Cindy.
A lidi, pro které štěstí nebo pomoc druhým znamená víc než peníze.

a je neuvěřitelně krásný v to projednou opravdu věřit.
 

So what!

12. prosince 2009 v 22:13 | Leia |  Moje kecy a úvahy
Dlouho jsem se nezamýšlela, co? Pojďte zkusit jestli to ještě umím.

Dneska jsem se snažila zapojit do společenského života a šla jsem do kina. (Taky byly lístky zlevněné na polovinu.) Problém byl, že jsme fakt chtěli na něco jít, jenže Paranormal Activity dávaj až příliš pozdě (a jet po Ostravě v jedenáct večer po hororu - respektive co po hororu, i kdybych byla na Petru Panovi, umřu strachy) a nic jiného tam nebylo, tak jsme šli...

Na Stmívání dvojku.

A víte co?

Čekala jsem to, ačkoliv jsem nevěřila, že to bude možné.
Ano, přátelé, Stmívání dvojka je skutečně ještě horší, než Stmívání jednička!
(Můžeme si připomenout mou loňskou, dle mého názoru stále zcela vystihující recenzi tady.)

No ale o tom zrovna mluvit nechci. Posuneme se až na "poté".

Takže.

Poté, co film skončil, jsme zašly do tesca, koupily si jídlo, pití, a já se vydala na zastávku. Byla celkem plná, takže jsem byla nucena postavit se vedle oblizujícího se párečku, z čehož jsem neměla nikterak radost, ale (nově nazývaný) Marsh v uších a dobrý pocit z předchozí socializace mi zachovaly chladnou hlavu, tak jsem si sedla na zábradlí a pohupovala se do rytmu.

A pak si, na druhou stranu ode mě stoupnul další páreček. A začal se oblizovat.

Říkám si tak fajn lidi, možná by stačilo.

No ale lidi to zřejmě nepovažovali za dostatečné, neboť během dalších tří minut (tramvaj mi měla jet za patnáct, což bylo super pozitivní) se kolem mě, přesně v kruhu kolem mě, objevily oblizující se párečky ještě dva.

Obklíčena čtyřma párečkama, co se po sobě velmi mile plazí.

Sakra, stála jsem na zastávce, ne v nočním klubu! Nechte si to na soukromí! Prosím!

Když přišel čtvrtý páreček, zmuchlala jsem plechovku. Rukou, prostě jsem ji proryla prsty a ona se zdeformovala.

Ještě pořád v ní bylo pití. Bylo ho míň než polovina, takže tak ideálně vyšlo, že mi to nepolilo ruku, ale měla jsem v tu chvíli neskutečnou, skoro ubíjející chuť seskočit ze zábradlí, přijít k nejbližšímu párečku a krásným plynulým pohybem je tou colou ostřiknout.

Měla jsem neuvěřitelnou chuť vyvolat fight.

Zadržely mě od toho asi tři základní věci.

Za prvé, bála jsem se, že by se mi tu colu nepodařilo na ně vystřiknout a ztratilo by to celé podstatu. (Myslím to naprosto vážně když říkám, že o tohle jsem se starala v danou chvíli nejvíc.)

Za druhé, prostě v sobě mám zakódované slušné chování a řídím se tím, že tak jak chci aby se chovali ke mě, tak se chovám k nim. (A kdyby na mě na zastávce nějaká čubka vylila colu, zabila bych ji.)

Za třetí, měla jsem chuť vyvolat fight. Fakt jsem se chtěla poprat. Asi bych měla radost, kdyby mi ten kluk napálil takovou, že bych začla krvácet.
Jenže jsem holka!
Takže by mi z největší pravděpodobností začli nadávat, urážet, třeba by mě zkusili to colou ošplouchnout zpátky, ale ten kluk by mě prostě nezmlátil, protože holky se co? Nebijou. A protože i kdyby ho to nenapadlo z morálního hlediska, určitě by ho to napadlo z hlediska "neshodím se před svojí holkou."

Chtěla bych se poprat. Nevím proč, jestli jsem si podvědomě vzpomněla na Klub rváčů (který se mi mimochodem vůbec nelíbil a někde ve třičtvrtině jsem to chtěla vypnout) nebo mi prostě jebe z toho, že moc poslouchám Eminema jak se chová jako bad guy, nebo se ten Slim Shady ve mě snaží konečně probojovat na povrch, ale, hele, pojďte někdo dát fight. Chci vědět, jestli když někomu ubalím, tak ho to bude bolet. Chci vědět, že to nedopadne jako v mých snech, že bych kohokoliv mlátila plnou silou, a mu to ani v nejmenších neublížilo. Chci vědět jaký by to bylo, kdyby mi po obličeji stýkala krev.

Myslím, že mi jebe.

A musím změnit název článku, protože jsem chtěla psát naprosto o něčem jiném, a k tomuhle se to vůbec nehodí. Škoda, byl vrcholně promakaný.

A pro zpestření , tady máte fotku té plechovky.

My Genius Mind

2. prosince 2009 v 17:49 | Leia |  Moje kecy a úvahy
Právě jsem vymyslela naprosto převratný vynález.

Všem vám nasadím diody do mozku, a je mi jedno, jestli jsou diody nějaký světýlka, prostě to budou diody, bude to vypadat jako takový ty přísavky s drátama které se používají na EEG v nemocnicích, ale budou bezdrátové a s menšíma přísavkama.

Diodama se bude za prvé ovládat hudba, když se vám bude nějaká písnička líbit, samovolně se (podle pocitů) prodlouží, když se vám líbit nebude, zkrátí se, a když bude stát za hovno, skončí.

Tady budou fungovat jako kino, přenese vás to 5D do filmu a budete se moci dívat na cokoliv, protože systém filmů bude fungovat na stejném principu jako Itunes. Nevím, jak Itunes funguje, ale určitě je to moc cool. A bude se to jmenovat Iwatch.

A jako vrchol, aniž byste to věděli, vás tím budu moct ovládat. Takže udělám velmi cool Jedi pohyb rukou jako Obi, řeknu "Chcípni, děvko." a chemikářka konečně chcípne. Hahaha.

No nic.

Taky jsem se včera učila chemii, a samozřejmě jako vždycky když se učím chemii, jsem po dovu minutách začala myslet na něco jiného a přišla na naprosto převratný objev číslo dvě.

Eragon je naprosto trapná kopie Star Wars!

Myslím to vážně, a taky vám to dokážu. Projdem si příběh první a z části druhé knihy a zároveň IV. epizody SW, Nová Naděje.

Mladý, chudý a relativně pohledný farmářský chlapec Eragon/Luke, který bydlí se strýcem Gerem/Owenem v zapadlém místě světa Carvahallu/Tatooine a neví nic o svých rodičích jednoho dne náhodou získá jakýsi předmět - Vejce/Droida. Předmět poslala princezna (což mladík ještě neví), a patří starému dědulovi Bromovi/Obi-Wanovi, kterého mladík potká, když se snaží s předmětem něco udělat. Poté, co má s dědulou rozhovor týkající se předmětu se vrátí na svou farmu, a hle, jeho strýc Gero/Owen je mrtvý a farma vyhořelá. Mladík tedy s dědulou odchází na putování. Učí se od něho magii/Síle a dozvídá se o dávno zaniklém řádu Dračích jezdců/Jediů. Také zjišťuje, že dědula byl kdysi jedním z nich a on se k nim taky brzo přídá. Dědula mu dá kouzelný meč/světelný meč, který v jistém momentě patřil jeho otci, o kterém se mladík dozvídá, že kdysi byl dědulův nejlepší přítel. Děda ovšem pro mladíkovo dobro zemře v bitvě. Nato mladík zachrání princeznu Aryu/Leiu z vězení a potkává spřízněnou duši mužského pohlaví Murtagha/Hana Sola. Čistě náhodou se také později dozví, že jeden z jeho přátel je jeho sourozencem - Murtagh/Leia. (Tady očividně Paolini potřeboval, aby se Eragon zamiloval, tak sourozenectví přenesl raději na chlapa.) Mrtvý dědula mu nějakým prostřednictvím sdělí, že má najít nového mistra, který se schovává, čímž se na scéně objevuje ještě starší dědula jiné rasy Oromis/Yoda. U něj hlavní hrdina podstoupí svůj výcvik, ale těsně před tím, než ho dokončí, se musí vydat do bitvy o záchranu světa a přátel. V průběhu bitvy zemře jeho druhý učitel a v jistém momentě se kluk dozvídá, že jeho hlavní nepřítel je jeho otec Morzan/Darth Vader, ovšem nikdy to není absolutní vládce, jímž je Galbatorix/Císař, kterému jeho otec věrně slouží ale je ovšem také zapotřebí ho zničit.

Zkuste mi říct, že je tohle náhoda.
 


Its a sick world...

29. listopadu 2009 v 17:06 |  Moje kecy a úvahy
(we live in these days. Používám tu frázi často. Hezká, jednoduchá a pravdivá.)

Jdu se rozčilovat nad lidma.

Víte, nechápu, že čím jsou lidi bohatší, tím se jim úplně mění hodnoty. Jakože,... (teď jsem začala špatně a nevím jak pokračovat. Ehm.)

Dneska nebo včera jsem zapla MTV (užívám si že je na pár dnů anglicky) a byl tam nějaký pořad v podstatě o tom, jak jsou slavní rozmazlení. A mě to naprosto odstrašilo.

Ukazovali tam příklad na špercích.
Taková Mariah Carey (kterou já už tak z duše nemám ráda, tak na ni vytáhnu aspoň další špínu) má prsten.
Na prstenu je motýl.
Vypadá stříbrně.
Vypadá tak, že kdybych se snažila, možná vzhledově podobný najdu i u nás v Shopping parku. Kdyby byl jenom z něčeho pochybného, stál by tak do 150 korun. Kdyby byl stříbrný, tak řekněme třeba do pětistovky.

Ten od drahé Mariah sice asi není ani z ničeho pochybného, ani ze stříbra, ale dala za něj 50 000 dolarů.

Padesát tisíc dolarů!

Víte co říkám?

Ta ženská má prsten, jeden zatracený prsten, za 850 000 korun!

A mým rodičům přišlo moc, když se mi líbily boty za dva a půl tisíce!
Osmset padesát tisíc!
Osmset-

Ne dobře, hluboký nádech, jeden. Druhý. Třetí.

Na co ta ženská myslí?! Uvědomuje si vůbec, že za její prsten by jedna průměrná rodina vyžila na rok nebo víc? Kolik dětí kdekoliv na světě by mohla nakrmit?!
No ale ne.
Mariah musí mít svůj prsten.
Britney Spears zase k životu nutně potřebuje přívěsek Hello Kitty za 25 000 dolarů.
A co by pro boha svatého dělala Madonna bez svého sedmdesátitisícdolarového náhrdelníku?

sick. Sick. SICK.

i have a disease and they dont know what to call it...

23. listopadu 2009 v 11:34 | Leia |  O mně
... no dobře, tak ví, jak se jmenuje. Ale nic to nemění na tom že už druhý týden sedím doma v "izolaci" a začíná to být vrcholně nudné. Ačkoliv první dny kdy jsem jenom ležela, měla teplotu, všechno mě bolelo, nemohla jsem polykat a čuměla na filmy byla větší krize. A ještě mi ten den umřel potkan, což mi na náladě vůbec nepřidalo, vzhledem k tomu že se mnou sdílel pokoj víc než dva a půl roku posledního života. A do toho jsem si samozřejmě večer naprosto netakticky pustila Zkrocenou horu, což bylo hrozně smutný a pak jsem byla celej večer a noc v hrozně podivným stavu který bych si už radši neopakovala.

Nedávno jsem ovšem rozhodla, že začnu přistupovat k životu pozitivně ↓

Další články


Kam dál

Anime manga